jev – Wikislovník (original) (raw)
IPA: [jɛf]
jev
Deverbativum od jevit (se), vyvinuté ze staročeského jěv, deverbativa od jěviti,[1] které má ekvivalenty ve všech slovanských jazycích. To pochází z praslovanského *aviti sę, odvozeného z indoevropského *au- („vnímat“).[2]
- rod mužský neživotný
| pád \ číslo | jednotné | množné |
|---|---|---|
| nominativ | jev | jevy |
| genitiv | jevu | jevů |
| dativ | jevu | jevům |
| akuzativ | jev | jevy |
| vokativ | jeve | jevy |
| lokál | jevu | jevech |
| instrumentál | jevem | jevy |
fakt, proces nebo událost, který je možno smyslově pozorovat
- Komplexnost soudobých lidských společností přináší stále nové sociální jevy.
- Z hlediska pravděpodobnosti lze každý náhodný jev charakterizovat množinou všech možných výsledků.
smyslově pozorovatelná událost
- jevit (se), jevový
- jeviště, jevištní
- vyjevit, výjev
- zjevit (se), zjev, zjevný, zjevně, zjevení,
- objevit (se), objev, objevitel
- projevit (se), projev
- najevo
druhá osoba jednotného čísla rozkazovacího způsobu slovesa jevit
↑ GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. 2., nezměněné vyd. Díl 1. (A–J). Praha : Academia, 1970. Heslo „jěv“, s. 640.
↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 1. vyd. Voznice : Leda, 2001. 752 s. ISBN 80-85927-85-3. Heslo „jevit (se)“, s. 249.
Článek 
Téma