rozčilovat – Wikislovník (original) (raw)

Oznamovací způsob

osoba číslo jednotné číslo množné
1. 2. 3. 1. 2. 3.
přítomný čas rozčiluji / rozčiluju rozčiluješ rozčiluje rozčilujeme rozčilujete rozčilují / rozčilujou

Rozkazovací způsob

osoba číslojednotné číslo množné
2. 1. 2.
rozčiluj rozčilujme rozčilujte

Příčestí

rod číslo jednotné číslo množné
mužský životnýi neživotný ženský střední mužskýživotný mužský neživotnýa ženský střední
činné rozčiloval rozčilovala rozčilovalo rozčilovali rozčilovaly rozčilovala
trpné rozčilován rozčilována rozčilováno rozčilováni rozčilovány rozčilována

Přechodníky

rod číslo jednotné číslo množné
mužský ženskýstřední mužskýženskýstřední
přítomný rozčiluje rozčilujíc rozčilujíce

  1. činit neklidným, vyvolávat u někoho hněv či nelibost doprovázený pocitem netrpělivosti

    • Vždycky mě hrozně rozčilovalo, když se houpala na židli.
    • Zazvonila-li Alžběta u dveří jejího bytu, nemohouc dočkati se otevření po několikerém zaklepání, plísnila ji paní, aby nezvonila, že ji ten zvuk rozčiluje.[1]
    • Nesmysl, mínil Prokop, nějaká sugesce či co; čichal jsem příliš dlouho ostré zápachy laboratoře. A přece ho to trýznivě rozčilovalo.[2]

  2. vyvolávat netrpělivost či hněv

  3. štvát, iritovat, dráždit, zlobit, popouzet, dopalovat, (expresivně) pít krev, (v obecném jazyce, expresivně) krkat, sejřit, (vulgárně) srát

  4. konejšit, chlácholit, uklidňovat

  1. ↑ Alfons Bohumil Šťastný: Doby radosti i žalu/Roznášečka novin
  2. ↑ Karel Čapek: Krakatit/XXXII.