Miřík celer (original) (raw)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 Miřík celer |
|
|---|---|
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1][2] |
|
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | miříkotvaré (Apiales) |
| Čeleď | miříkovité (Apiaceae) |
| Rod | miřík (Apium) |
| Binomické jméno | |
| Apium graveolensL., 1753 | |
| Variety | |
| celer řapíkatý (Apium graveolens L. var. dulce) celer bulvový (Apium graveolens L. var. rapaceum) celer listový (Apium graveolens L. var. secalinum) Apium graveolens L. var. silvestre | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Miřík celer (Apium graveolens) je dvouletá bylina z čeledi miříkovité (Apiaceae). Je pěstována jako kořenová zelenina pro své bulvy a listy. Listy, zvláště jejich řapíky, se vybělují, aby měly křehčí chuť.
Obsahuje bílkoviny, silice, puriny, glycidy, apiin, cholin, vitamíny B1, B2, PP, a asi 7 mg vitamínu C ve 100 g hmoty; z minerálních látek především vápník, sodík, draslík, hořčík a fosfor.
Pochází z dávnověku (selinon, έλινον, se-ri-no).[3] Celerová nať může pocházet ze dvou variant celeru: v Česku ze známého celeru bulvového nebo naťového, který se pěstuje v západní Evropě, Asii i Americe. O celeru se ve svých básních zmiňuje už Homér, ale znali jej už ve starém Egyptě. Řekové a Římané znali i odrůdy naťové a jemné odrůdy řapíkové, jejichž listové řapíky přihrnovali zeminou, aby k nim nemohlo světlo a zůstaly bílé. Tehdy byl celer symbolem smutku a smrti. Byl zasvěcen bohům podsvětí, pojídán na pohřebních hostinách a ve věncích pokládán na hroby. Ve středověku ho zahradníci pěstovali do polévek, pod hovězí pečeni či do salátu. V Evropě se začal pěstovat až po třicetileté válce. V Čechách se celer bulvový definitivně ujal až ve druhé polovině 19. století.
Celer řapíkatý
Celer bulvový
Celer listový
List celeru působí protizánětlivě a močopudně, působí příznivě na činnost ledvin, povzbuzuje chuť k jídlu, je vhodný pro revmatiky a diabetiky, uklidňuje a podporuje trávení, zpevňuje cévy. Doporučuje se při obezitě, neboť urychluje látkovou výměnu, a působí i jako zdraví neškodné afrodiziakum.[zdroj?]
Dodává výrazné aróma balkánské, středomořské, americké i anglické kuchyni. Celer se spolu s mrkví a petrželí přidává do polévek, pod hovězí pečeni, k přípravě vařeného nebo syrového salátu. Celerová nať i semeno jsou častou součástí kořeninových směsí pro grilování.
- Mezi koření řadíme celer především pro silně aromatická a nahořklá semena, pro něž je pěstován ve Francii, Indii a v USA. Semena se používají k přípravě tzv. celerové soli obsahující alespoň 8 % rozemletých plodů, které tvarem připomínají plody anýzu. Celerová sůl je typickým kořením rybích pokrmů, zeleniny a kroket.
- Vedle semen můžeme také kořenit celerovými listy, které spolu s řapíkem vaříme zároveň s pokrmem a před podáním odstraňujeme. Listy, zbavené silné části řapíku, lze snadno usušit, zachovávají si své aroma a poslouží nám dobře v zimních měsících. Celerová nať se používá často i k průmyslové přípravě polévek a do různých směsí koření.[4]
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03].
- ↑ iNaturalist. Dostupné online. [cit. 2025-07-15].
- ↑ http://www.palaeolexicon.com/ShowWord.aspx?Id=16927 Archivováno 13. 4. 2016 na Wayback Machine. - Paleolexicon
- ↑ KYBAL, Jan; KAPLICKÁ, Jiřina. Naše a cizí koření. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1988. Kapitola Miřík celer, s. 52.