lubos vesely - Academia.edu (original) (raw)

Papers by lubos vesely

Soudobé dějiny, Dec 1, 2019

a československý rok 1968 ve světle dokumentů tajné bezpečnosti Ukrajinské SSR Luboš Veselý Gener... more a československý rok 1968 ve světle dokumentů tajné bezpečnosti Ukrajinské SSR Luboš Veselý Generálmajor Sovětské armády ukrajinského původu Pjotr Grigorjevič Grigorenko (Petro Hryhorevyč Hryhorenko), 1 veterán bojů s Japonskem v Mandžusku a druhé světové války a jeden z prvních sovětských disidentů, jenž se v roce 1976 stane spoluzakladatelem Moskevské helsinské skupiny a Ukrajinské helsinské skupiny, předal 29. července 1968 na československém velvyslanectví v Moskvě dopis, který by se dal-podobně jako známější list ruského spisovatele a politického vězně Anatolije Tichonoviče Marčenka 2-označit za varování před intervencí Sovětské armády, byť poněkud nepřímé. Dle vlastních vzpomínek v dopise, který se k tehdejšímu 3 Dopis se v českých archivech nepodařilo objevit. Cituji ve vlastním překladu dle: GRIGO

Soudobé dějiny, Dec 1, 2017

Řeč obžaloby namísto nezaujatých argumentů Nad prvním pokusem o odbornou biografii Stepana Bander... more Řeč obžaloby namísto nezaujatých argumentů Nad prvním pokusem o odbornou biografii Stepana Bandery Luboš Veselý Jméno Stepana Bandery (1909-1959) vyvolává velké vášně a zarputilé polemiky již řadu let. V poslední době tomu není jinak ani v Česku a i zde se setkáváme se třemi zásadními problémy, které psaní a diskuse o této významné a mýty opředené osobnosti ukrajinských dějin charakterizují. Odhlédneme-li od skutečnosti, že se dostává Banderovi, jeho souputníkům a následovníkům-alespoň na východ od bývalé železné opony-více pozornosti od politiků než historiků, je prvním z nich přetrvávající nálepkování ve stylu "padouch", nebo naopak "hrdina". To se zrodilo již za jeho života a zůstává v platnosti i téměř šedesát let po jeho zavraždění. Nejen v politických a publicistických textech, ale i v odborných pracích tak přetrvává snášení argumentů pro jednu, či druhou variantu na úkor snahy popsat Banderův význam v dějinách Ukrajiny i středovýchodní Evropy a zasadit jeho činy a odkaz do širšího kontextu. Zadruhé se povětšinou setkáváme s etnocentrickým přístupem, což v hodnocení člověka, který sám usiloval o vznik ukrajinského národního státu, kde nemělo být místo pro Poláky, Rusy a Židy, sice nepřekvapuje, ale vede k jednostranným výkladům událostí a nepomáhá skutečnému historickému poznání. Navíc, což je třetí úskalí, se spory o Banderu většinou ani tak netýkají jeho osoby, ale spíše Organizace ukrajinských nacionalistů (Orhanizacija Ukrajinskich Nacionalistiv-OUN), Ukrajinské

Soudobé dějiny, 2019

První tajemník Komunistické strany Ukrajinské sovětské socialistické republiky a člen politbyra Ú... more První tajemník Komunistické strany Ukrajinské sovětské socialistické republiky a člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Petro Šelest (1908–1997) patřil mezi sovětskými představiteli k největším zastáncům ozbrojené intervence do Československa v roce 1968. Sovětským vedením byl pověřen udržováním kontaktů s takzvanými zdravými silami v Komunistické straně Československa a tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917–2014) mu tajně počátkem srpna na veřejných záchodcích v Bratislavě předal neslavně známý „zvací dopis“. Autor si klade základní otázku, zdali se dá identifikovat specifický ukrajinský faktor, který vstoupil do procesu pražského jara a přispěl k jeho tragickému vyústění. Snaží se postihnout Šelestovu pozici v rozhodovacím procesu a popsat, s jakými informacemi Šelest pracoval. Využívá k tomu zprávy Výboru státní bezpečnosti (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti – KGB) Ukrajinské SSR z jara a léta 1968 o vývoji v Československu a reakcích ukrajinských občanů na něj, které byly zasílány Šelestovi a dalším členům ukrajinského vedení. Tyto dokumenty byly v posledních letech zpřístupněny v ukrajinských archivech a zčásti zveřejněny na internetových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich rozborem autor dopívá k závěru, že nabízely značně zkreslený obraz tehdejší situace. Namísto relevantních informací a analýz se v nich hromadila různá klišé, ideologické floskule, nepřesnosti i vyložené nesmysly. Jako jejich zdroj často sloužili příslušníci československé Státní bezpečnosti, kteří byli mnohdy motivováni obavami o vlastní kariéru i existenci a jednali na vlastní pěst. Nekritické přebírání těchto materiálů přispívalo k tomu, že si vůdce ukrajinských komunistů i další sovětští představitelé vytvářeli nereálné představy o situaci v Československu a nabývali dojmu, že zde vítězí antikomunistické síly, vládne protisovětská propaganda, posilují západní zpravodajské služby a hrozí opakování událostí z Maďarska v roce 1956. Jak ukazují jeho publikované deníkové záznamy i další dokumenty, Petro Šelest využíval těchto tvrzení při diskusích uvnitř vlastní strany i při jednáních s československými politiky. Podobně jako v případě vůdců polských a východoněmeckých komunistů Władysława Gomułky či Waltera Ulbrichta byl podle autora hlavním důvodem k tomu, aby Šelest prosazoval silové řešení československé krize, jeho strach z „nákazy“ vlastní společnosti vývojem v Československu, s nímž měla Ukrajina společnou hranici.

Policy Paper, Jan 1, 2008

International Issues & Slovak Foreign Policy Affairs, Jan 1, 2006

Summary: The article critically analyzes the amount of EU financial help donated to Belarus as we... more Summary: The article critically analyzes the amount of EU financial help donated to Belarus as well as the way the EU aid is distributed among different programs. It focuses at what consequences the extended control of foreign aid to Belarus by state officials brought to ...

Soudobé Dějiny, Jan 1, 2010

Blažek, Petr (Hg.), Opozice a odpor proti …, Jan 1, 1968

Belarus is the last remaining dictatorship in Europe in which basic European values, such as demo... more Belarus is the last remaining dictatorship in Europe in which basic European values, such as democracy, human rights and the freedom of the media, are repeatedly violated. This isolation is further entrenched by a lack of communication and co-operation with the EU: Belarus is the only Eastern European country that does not have a PCA (Partnership and Co-operation Agreement) with the EU; it is the only European country that doesn't belong to the Council of Europe. Yet the importance of dealing with the issue of Belarus is now starkly apparent.

Research Paper, Jan 1, 2007

Stefan Batory …, Jan 1, 2005

Abstract www batory org Effective Policy towards Belarus Challenge for the enlarged Grzegorz Grom... more Abstract www batory org Effective Policy towards Belarus Challenge for the enlarged Grzegorz Gromadzki Vitali Silitski Lubos Vesel Stefan Batory Foundation Warsaw Association for International Affairs Prague April European Choice for Belarus Effective ...

Book Reviews by lubos vesely

Soudobé dějiny 4 / 2017 88 Kč Koupit Zobrazit obsah časopisu Studie a eseje Spor o malínský m... more Soudobé dějiny 4 / 2017

88 Kč
Koupit

Zobrazit obsah časopisu
Studie a eseje
Spor o malínský masakr

Dědictví mezietnického násilí a druhé světové války ve východní Evropě
Jared McBride

Studie byla původně publikována pod názvem Contesting the Malyn Massacre: The Legacy of Inter-Ethnic Violence and the Second World War in Eastern Europe v červnu 2016 jako č. 2405 „Carl Beck Papers in Russian & East European Studies“, které vydává Centrum pro ruská a východoevropská studia Pittsburské univerzity (Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh). Text je online dostupný z: https://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/cbp/article/view/203.
Ráno 13. července 1943 obklíčila německá protipartyzánská jednotka vesnici Malín na západní Ukrajině a její české a ukrajinské obyvatele. Vojáci shromáždili veškeré obyvatele vesnice na návsi a po kontrole dokumentů je pozavírali do vesnického kostela, školy a dalších budov. Poté vše zapálili a prchající lidi stříleli ze samopalů. Navečer toho dne přestal Malín existovat. Na první pohled se masakr v Malíně jeví jen jako další děsivý zločin brutální okupační správy. Bližší pohled na archivní zdroje, populární diskurz a odbornou literaturu však odhaluje zcela jiný, podstatně méně zřetelný obrázek. Autor uvádí, že existuje patnáct různých verzí událostí v Malíně. Liší se v nich etnická identita jednotek, které Němcům asistovaly, podrobnosti tohoto zločinu, důvody údajně vedoucí k represi, a dokonce i etnicita obětí. Studie se snaží objasnit rozdílné a vzájemně si odporující popisy událostí v Malíně na základě analýzy pramenů z více než deseti archivů v šesti zemích, rozboru čtyř historicko-lingvistických narativů i terénního šetření na Ukrajině a v České republice. Autor vymezuje čtyři kontrastní diskurzy o Malínu – sovětský, ukrajinský, polský a český – a podrobně popisuje, jak a proč si každý z těchto diskurzů vytvořil vlastní verzi (či verze) malínské tragédie ve vztahu k širším narativům druhé světové války na Východě. Tato mikrohistorie také ukazuje, jak dlouhý stín vrhá trauma a dědictví válečného mezietnického násilí na současné porozumění válce, a podtrhuje, jak nesmírně náročné výzvě čelí badatelé, kteří se dějinami této oblasti a tohoto období zabývají.
Očista průmyslových závodů od kolaborantů a „asociálních živlů“ v roce 1945

Politická machinace, exces retribuce, či inkubátor revoluční morálky?
Jakub Šlouf

Autor na základě rozsáhlého výzkumu v centrálních i podnikových archivech sleduje očistu průmyslových závodů od kolaborantů a takzvaných asociálních živlů v Československu v roce 1945. Popisuje ji jako normotvorný proces, během nějž se v praxi na jednotlivých pracovištích vyjednávala podoba nového revolučního hodnotového systému a na něm založených kritérií viny ve vztahu k okupační minulosti. Své uplatnění v něm nacházel vyhrocený nacionalismus a sociální rovnostářství, přerůstající až do třídního antagonismu. Do očistného procesu byly vedle činů stíhaných oficiální legislativou inkorporovány různorodé drobné konflikty zaměstnanců z doby okupace, zejména spory mezi podřízenými a nadřízenými. Z toho důvodu byli z továren odstraňováni převážně vedoucí úředníci, personalisté, úkoláři a dílovedoucí. Artikulování viny jedněch přitom fungovalo v psychologické a symbolické rovině jako očištění ostatních, zejména dělníků a řadových úředníků. Vybraná kritéria viny se poté stávala součástí legitimizačního schématu probíhající revoluce.
Studie dokumentuje, jak se prvotní živelné zásahy zaměstnanců od poloviny května 1945 pokoušely regulovat, formalizovat a sjednotit závodní rady prostřednictvím vyšetřovacích komisí, které si však jakožto legislativně nezakotvené orgány musely utvářet vlastní neoficiální právní předpisy. Právní nejistota v továrnách však vedla k úpadku autority nadřízených, k poklesu pracovní morálky a k devalvaci odbornosti. V polovině července 1945 proto do očistného procesu vstoupily orgány Revolučního odborového hnutí, které měly zájem na posílení výkonnosti znárodňovaného průmyslu. Při krajských odborových radách vznikly odvolací senáty, které v druhé instanci rozhodovaly spory z jednotlivých průmyslových závodů. Kladly přitom vyšší nároky na zpracování právních podkladů a podporovaly začlenění postižených osob na adekvátní odborné pozice ve výrobním procesu. V říjnu 1945 byly pak výsledky podnikové očisty na nátlak odborů začleněny do rámce oficiální legislativy prostřednictvím takzvaného malého retribučního dekretu. Výsledný právní řád tak byl zjevným kompromisem mezi předválečnými právními zvyklostmi a morálními kritérii utvořenými během revoluce v květnu 1945.
Projektování sociálního rodičovství

Osvojení, pěstounská péče a SOS dětské vesničky v socialistickém Československu
Frank Henschel

Autor zkoumá, jak se v socialistickém Československu vytvářel institucionální systém náhradní rodičovské péče o nezletilé děti, jak se vyvíjela jeho praxe i průvodní diskuse expertů. Vládnoucí režim podle něj cíleně neusiloval o zničení rodiny jako základního kamene společnosti ani o umístění co největšího počtu dětí do kolektivní dlouhodobé náhradní péče. Po roce 1945 však státní správa ve spolupráci s odborníky zahájila státní projekt péče o děti, který vykazoval určité prvky sociálního inženýrství a v jehož rámci politici a experti vytvořili nové standardy výchovy a péče o děti. Náhradní péče sledovala vždy několik cílů, protože se zabývala problémy sociálními, zdravotními i ideologickými. Řada dokumentů dotčených ministerstev v padesátých letech otevřeně deklarovala záměr vychovat v ústavních zařízeních pod dohledem státu „nového, socialistického člověka“ a kolektivní péče o děti v dětských domovech byla tehdy standardním způsobem péče o biologické či takzvané sociální sirotky. Později československé orgány postupně reformovaly systém, tak aby nabízel širší škálu možností náhradní péče. Na tlak odborníků z oblastí pediatrie, pedagogiky a dětské psychologie, jako byl Jiří Dunovský či Zdeněk Matějček, kteří v šedesátých letech iniciovali diskusi o „dětské otázce“ a na základě svých výzkumů poukazovali na psychickou, citovou a sociální újmu dětí v kolektivních zařízeních, úřady reagovaly usnadněním osvojení, vytvářením rodinných typů dětských domovů i reálným obnovením pěstounské péče. Experti se na těchto reformách intenzivně podíleli a sledovali jako ideál nukleární rodinu s tradiční rolí matky. Pro „problémové děti“, včetně dětí romského původu, byla pokládána za vhodnou pěstounská péče, obnovená zákonem v roce 1973.
Nakonec autor přibližuje historii SOS dětských vesniček v Československu, které jako hybridní forma kolektivní a pěstounské péče sehrály v reformě náhradní péče specifickou roli. O tomto konceptu, založeném na křesťanské výchově a ústřední roli matky, se vedla koncem šedesátých let vypjatá diskuse. Prosadit se jej podařilo v atmosféře liberalizace za pražského jara 1968, a to zejména díky osobnímu nasazení několika expertů, kteří založili sdružení, vybrali velkou sumu peněz, rychle zorganizovali stavbu dvou vesniček a zajistili jejich fungování. Ačkoliv po vydání zákona o pěstounské péči převzal vesničky pod svou správu stát, jejich průkopnické zavedení ve východním bloku i tak ilustruje, jak zásadní změnou prošel systém náhradní péče v Československu během čtyřiceti let socialistické vlády.
Diskuse
Řeč obžaloby namísto nezaujatých argumentů

Nad prvním pokusem o odbornou biografii Stepana Bandery
Luboš Veselý

Autor podává na úvod stručný přehled literatury o jednom z vůdců ukrajinského nacionálního hnutí Stepanu Banderovi (1909–1959), která dosud vyšla na Ukrajině, v Rusku, Polsku a Československu (České republice), a upozorňuje na zpolitizované vnímání této historické osobnosti a na vzájemně konfliktní národní narativy, do nichž je jeho životní příběh zasazen. Zatímco ukrajinský pohled většinou adoruje Banderu jako zakladatele ukrajinské státnosti a národního hrdinu, polský a ruský (dříve sovětský) pohled ho převážně odsuzuje jako radikálního nacionalistu, fašistu a antisemitu, který je zodpovědný za masové zločiny spáchané Organizací ukrajinských nacionalistů (Orhanizacija Ukrajinskych Nacionalistiv – OUN) a Ukrajinskou povstaleckou armádou (Ukrajinska Povstanska Armija – UPA) ve čtyřicátých letech minulého století na západní Ukrajině. Poté autor přechází k publikaci polsko-německého historika Grzegorze Rossoliński-Liebeho Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult (Stuttgart, Ibidem 2014), která je dosud prvním pokusem o Banderovu odbornou biografii. Polemizuje s jeho přístupem, který je podle něj – navzdory využití téměř veškeré literatury k tématu i velké masy archivních pramenů a memoárových svědectví – poplatný mnohým negativním schématům v hodnocení Bandery a nelíčí bez apriorního zaujetí historické události ani nepřináší nové pohledy. Banderu ztotožňuje s ukrajinským nacionalismem a ten posuzuje izolovaně jako násilné hnutí. Ignorování dějinného kontextu, jednostranná optika a emotivní hodnoticí soudy jsou podle autora výraznou slabinou práce, která tak nenaplňuje nároky vyvážené odborné biografie.

My review of Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist by Grzegorz Rossol... more My review of Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist by Grzegorz Rossoliński-Liebe written for the Czech Journal of Contemporary History and published in ukrainian translation by Istorychna pravda.