Jak mě odnesl něžnej obr a dal mi dárek, kterej jsem nechtěla (original) (raw)

A taky jak jsem svýmu klukovi na Štědráč představila naši rodinu, když už s ním chodím šest měsíců a sedm dní. A taky jak se u nás kupujou dárky a jak to se mnou dopadlo.

Ne, nebudu předstírat, že k nám Vojta chtěl jít, nechtěl, říká mi často "víš, já nesnáším oficiality". Ale chodíme spolu už šest měsíců a sedm dní, takže to asi myslí vážně a já to taky asi myslím vážně, teda já to určitě myslím vážně, Vojta je skvělej a přišlo mi O. K. ho k nám vzít. Teda ne ho jako představit, to vůbec, šlo mi o to, aby viděl naši rodinu. Chápete, ne? Je to, jako když žiješ v zoologický, ale tvůj kluk to netuší, a ty ho pak vezmeš domů, mezi gorily, lenochody, slony, hady a tukany, a moh by se vyděsit a mohla by to bejt naše poslední schůzka. Čím pozdějc, čím víc budeme spolu, tím víc by mě to bolelo.

Jako nevím, jestli byl nejlepší nápad vzít ho k nám zrovna na Štědráč, ale já jinak u našich v Lípě moc nepobejvám. Studuju v Praze a tam jsem Vojtu potkala na čtení jeho básní. Když jsme k nám šli přes město, do paneláku v Klášterní, kde bydlíme, tak jsem si dost naivně říkala, že to je určitě dobrej nápad.

I když nepopírám, váhala jsem. Chápete, ne? Vojta je opak mýho táty. Můj táta je Josef a jeho táta byl Josef a jeho děda byl Josef a nevím, jestli má smysl jít ještě víc dozadu. Kdybych měla bráchu, byl by to Josef. Máma je Juliána a ségře dali hádejte jaký jméno, jo, ty vole, Josefína. Zásah, potopeno.

Tohle jsem Vojtovi samozřejmě řekla, ale on takový věci nekomentuje, on je hodně uzavřenej a má často deprese a úzkosti, on je fakt úžasnej a děsně moc toho ví, ale prostě tyhle blbosti, jako kdo se jak jmenuje, nechává ležet, nezvedá je. Jako že skoro nevíš, jestli tě vnímá, když mu to vykládáš, ale pak, po čase, najednou, zjistíš, že to má všecko uložený v hlavě. On má oproti mně fakt pamatováka.

Studuje sociologii, já taky, on je o dva roky vejš, ale kvůli depresím přerušil a pracuje teď ve dvou kavárnách, aby se uživil a zaplatil suterénní pokoj v činžáku na Žižkově. Vlhká díra, ale jeho. Má jen mámu, jenomže s tou se, nevím proč, nestýká, nebo ona se nestýká s ním. Nemluví o tom, nechce. On teda Vojta často nemluví, to je danost.

Kromě toho tradičního rodinnýho josefování jsem mu taky popsala, jak je to u nás s dárkama. Protože s dárkama je to u nás fakt dost na hlavu. Táta je inženýr. Pracuje jako statik ve středně velký českolipský stavební firmě, považuje se za vlastence, takže odmítá "bruseláky" a volí Japonce, co není Japonec. Jako sorry, ale s tím fakt nehnu.

Ségra Josefína tátu Josefa obdivuje, takže volí taky Japonce. Máma říká, že volí "jako tatínek", táta trvá na tom, že o něm mluví jako o "tatínkovi", ale mívám tušení, že kdyby mohla jít k urně sama, kdyby on nešel s ní a nehlídal ji, možná by se vzbouřila tak šíleně a tak moc, že by to hodila zelenině. No, možná Juliánu přeceňuju.

Jak bych vám to nejlíp přiblížila s těma štědrovečerníma dárkama? Hele, dám příklad. Táta je technik. Všecko potřebuje mít narýsovaný a naplánovaný dopředu. Takže kdykoli dostal něco, co nečekal, vždycky ztropil scénu. A on zřejmě nikdy nečekal zrovna to, co dostal. Máma mu třeba koupila košili, říkala mi, když ji přinesla, že "tahle je přesně tatínkovo gusto, na prsou má kapsy, místo na knoflíky se zapíná na patenty, knoflíky zdržujou, a je khaki, což je praktický". Aby byly věci praktický, je u táty fundamentum.

Pytel na hlavě

No jo, ale on pak tu košili vybalil, štítivě ji vzal do konečků prstů, asi jako by držel mršinu přejetýho potkana, přičichnul k ní, nakrčil nos a obrátil oči v sloup. Pak si ji oblík, ale naschvál tak, že mu jakoby vůbec neseděla, celou nakřivo a špatně jí zap a řek: "No, tak to se ti povedlo, maminko," - přeloženo do otcovštiny: "Jsi úplně blbá nána, což ovšem vím mnoho let." Pokračoval: "Bych byl rád, kdybych si příště moch vybrat."

Zároveň ale každej rok před Štědráčem opakuje větu "jestli něco nesnáším, tak je to, když to není překvapení". Což je, abych tak řekla, masivní lež. Jestli se můj táta něčeho doslova děsí, jestli kvůli něčemu hlasitě běduje ze spaní, je to překvapení. Nenávidí překvapení. To je danost.

Mně je to celkem volný, ale mámě a ségře dal dvě protichůdný a prakticky nesplnitelný podmínky: že by si rád vybral a že nesnáší, když to není překvapení. Logicky vždycky jednu z nich nesplníte a on může bejt vždycky nasranej.

Počkejte, on jako není špatnej člověk, furt je to můj táta, že, ale nevyhnu se tvrzení, že má svý mouchy, dokonce dost much, dost vypasených, nepolapitelnejch masařek.

Obdarovat ho je ultimátní rébus. Já na to kašlu, každej rok mu kupuju kravatu a on každej rok řekne: "No hleďme, to je mi překvapení," neboli takovou bych si určitě nevybral.

Jak máma tátův rébus řeší? Zaprvé tajně kouří. Jak se blížej tátovy narozeniny nebo Vánoce, zvyšuje počet vykouřenejch krabiček. Přiznala mi, že z dárků má vždycky migrénu, a ona má pekelný migrény, stane se z ní totální zombík.

Loni jsem byla u toho, když řešila vánoční rébus. Koupila mu pohodlný, drahý sportovní boty na chození do města. Zrovna jsem přijela domů, když je přinesla. Drahý jak hell. Večer přišel táta, naservírovala mu večeři, ona mu denně vaří teplou večeři, je na to zvyklej, a denně mu ráno balí svačinu do práce, což je další trauma, protože on rád jen určitej druh chleba, nesnáší toasty, nesnáší rohlíky, nesnáší rybičky, naopak musí mít každej den sušený švestky atd.

Takže ho nakrmila, otevřela mu pivo, chvíli počkala a pak řekla, že mu něco potřebuje vyzkoušet. Táta řek, že je šíleně, ale šíleně unavenej, ona řekla, že to "jsou ale Vánoce" a že mu "opravdu potřebuje něco vyzkoušet". Řek, ať pohne, že toho má za celej den plný brejle a rád by si odpočinul u televize. Což je blbost, on u televize neodpočívá, on u ní zuří, stříká jak prasklá hadice, kdykoli se objeví někdo z vlády. Když vidí premiéra nebo prezidenta, řve: "Na tebe mám žízeň, šmejde!" a podobně. Zároveň ale televize musí neustále běžet.

Loni jsme dokonce museli volat záchranku, když sledoval předvolební debatu, ve který mluvila taková ta černovlasá paní, co vede sněmovnu. Začal se najednou dusit a volal: "infarkt, maminko, infarkt", ale neměl infarkt, jak konstatoval dost nasranej záchrankovej doktor.

Nakonec dal mámě tři minuty, víc ne, aby to vyzkoušela. Máma přinesla pytel na prádlo a natáhla mu ho přes hlavu, aby dárek neviděl. Tuhle "metodu, jak neztratit překvapení", vymyslel on. Pak si klekla, sundala mu domácí trepky a opatrně nasadila ty nový boty. Viděla jsem, jak jí táta nepomáhá, dělá všecko proto, aby je nenasadila, mumlal u toho "jsou malý, vůbec se do nich nedostanu" a "kdo ti řek, že chci boty, já nepotřebuju boty" a "boty se pod stromeček nedávají". Máma mlčela, zavázala mu je a požádala, ať se projde.

"Tři minuty vypršely," oznámil, aniž by čas měřil, "sundej mi to z nohou." V tu chvíli jsem se do toho vložila. Řekla jsem mu, ať mámu pořád netrápí, že si to nezaslouží. On na to zas, že žádný boty nepotřebuje, koho to sakra napadlo. Ale nesundal je, s pytlem na hlavě chodil po kuchyni a křičel: "Ježíš, je mi to malý, strašně mě tlačej!" a máma se bránila: "Jsou to čtyřicetdvaapůlky a ty máš dvaačtyřicítku, tlačit tě nemůžou," a on: "Vepředu je mi to velký a po stranách to šíleně dře, to budou krvavý puchejře," a jak štrádoval, schválně shodil hřbetem ruky sklenici ze stolu na zem, ale nerozbila se, což ho zjevně zklamalo. Pak si sed, vyřkl ortel "vrať to" a sundal si pytel z hlavy.

Nesmím se otočit

Chápete, když už to není dárek, tak už je může vidět. Jenomže jak je viděl, asi se mu začaly líbit, což ovšem nemoch přiznat. Vstal, zas začal mašírovat sem tam po kuchyni, pak si najednou sám znova nasadil pytel na hlavu a zamumlal: "No dobře." Máma se zeptala: "Co dobře?", ale na to už nic neřek. Ona mu boty sundala a on se šel dívat na telku.

"Co to bylo," zeptala jsem se mámy, "proč ho nepošleš do prdele? Ty vole, takový divadlo!" Ona ale řekla, že se mu ty boty líběj, že by je chtěl a že to pozná tak, že si dal ten pytel zase na hlavu, dal jí tím prej najevo, že je jakoby neviděl, takže to bude překvapení. OMG!

Máte už trochu tuchu, jak to u nás vypadá? Jen snad ještě dodám, že táta pak pod stromečkem s botama v ruce oznámil: "Nikdy bych si nic takovýho nekoupil, neboli nejsem nadšen." Jenomže máma věděla, že přesně ty samý má jeho šéf a že on teda nadšen je, ale nikdy by jí neudělal tu radost, že by to přiznal. "Víš, táta neumí přijímat dárky," řekla mi pak. Ona ho vždycky za všecko omlouvá.

Tuhle loňskou vánoční příhodu jsem Vojtovi radši zamlčela. On je poměrně zarytej feminista, což se mi na něm samozřejmě líbí, a dost možná by k nám byl vůbec nešel.

Na Štědráč teda přijel brzy odpoledne z Prahy vlakem a táh obří bágl. Vojta skoro dycky táhne obří bágl a chodí tak jako divně oblíkanej, a ať je sebevětší kosa, kabát má vždycky rozepnutej a vlající jak špinavej koberec. Jako takhle, Vojta není manekýn, ale je fakt chytrej a něžnej a má o mě zájem, danost, jestli mi rozumíte. Pokud na něj teda nepadnou ty chmury a úzkosti, to se mi pak najednou ztrácí.

Přesvědčila jsem ho, aby začal chodit na terapie, nakonec jsem mu našla v Praze psycholožku, jedno sezení za šestnáct set, jo, to jsou dnešní ceny pro studenty, a on si na ni pomalu, velmi pomalu zvyká, tak věřím, že se to zlepší. Vojtěch, když má depresi, tak jako kdyby neexistoval, není ani on, ani já, není nic, jen prázdná, studená, dutá jeskyně kolem. Jeskyně dusivejch stínů. Znám to sama.

Poznala jsem ho, když v jednom studentským komunitním bytě na Žižkově recitoval báseň Nesmím se otočit.

díváš se za mnou z okna vím

tvé oči na mých kročejích

přede mnou nádraží

nesmím se otočit

zaleskly by se

slzy

stín strachu

slyším už kola vlaku

země mi duní pod nohama

třese se celej svět

i já se třesu

horko

že padaj ptáci z nebe

nákladní vlak se přibližuje

vlak co mě naloží

od tebe odveze

vlak do pekel

vlak do nebe

zavřelas okno

nesmím se otočit

nechci tě stáhnout do tmy

Byla to jeho báseň. Hrozně se mnou hnula, naučila jsem se ji nazpaměť. Jak ji recitoval, dívala jsem se na něj a on se díval na mě.

Díval se na mě, jako bych byla někdo jinej.

Díval se na mě, jak se já sama na sebe nedívám, jako by o mě stál, bylo nás tam tak deset dvanáct lidí, ale on se koukal na mě a pak si ke mně sed a díval se na mě a pak se zved a já se taky zvedla, šel ven z bytu na dvorek a já šla taky ven z bytu na dvorek, byla tam tma a bylo zataženo a nad námi podivně proletěl netopýr, stáli jsme proti sobě a já pomalu kejvla a on mě tak jako neohrabaně objal, jak tuleň, on má skoro dva metry a je tlustej, a já zaklonila hlavu a on mě začal líbat a pak se zarazil a řek "promiň", jako by se polekal, tak jsem si stoupla na špičky, přitáhla si dolů jeho hlavu a začala jsem sama líbat jeho.

Bylo to jako vést polonahýho indiána do technický knihovny

Z toho čtení básní jsme odešli k němu do suterénu a měl tam strašnej bordel a všude ležely knížky a papíry a byl fajn a byl strašně a nečekaně něžnej.

Něžnej obr.

Něžnej tuleň sužovanej úzkostma.

Teď teda šel můj něžnej obr chodící na terapie za šestnáct set se mnou na Štědráč k našim domů a já se bála, co na to táta a ségra, protože to bylo jako vést polonahýho indiána do Národní technický knihovny, kde právě probíhá sjezd národního statistickýho úřadu. Ségra Josefína kráčí ve stopách táty, pracuje jako projektantka ve stejný firmě jako on. Máma pracuje jako auditorka. V úplně jiný firmě.

Bydlíme ve velkým panelákovým bytu. Máme chatu v Kytlici v Lužickejch horách, kam naši i ségra jezděj prakticky každej víkend pracovat. Já tam nejezdím, tuhle "rodinnou konstelaci" z duše nesnáším. A táta zas nesnášel, když jsem tam jezdila, protože jsem nepracovala a místo toho chodila nebo jezdila na kole na vejlety. "Máme tu práci," vyčítal, "to tě jako nezajímá? Mít ten barák," - je to fakt barák jak hrom - "mít ten barák ty, tak ho klidně necháš spadnout."

K nám do panelákovýho bytu v Klášterní jsme s Vojtou přišli o půl pátý, už tam byla ségra, její manžel Karel, kterej nikdy nic neříká, jako by byl němej, v obličeji je bílej, jako by neexistovalo slunce, a jeho vlasy vypadaj, jako by mu na hlavu na štorc spadla pavučina. A byla tam i jejich dcera, jo, jasně, Josefínka, který ovšem říkaj Pepina, což táta akceptuje, ačkoliv jemu nikdo Pepo říkat nesmí.

Představila jsem Vojtovi tátu a mámu. Máma si Vojtu prohlídla, udělala si audit, a hned jsem viděla, co si myslí, bývá snadno k přečtení: ten se tatínkovi nebude líbit. Táta se tvářil nijak a hned Vojtovi tykal, "co v tom máš", ukázal na obří bágl. Vojta řek, že "věci", a táta "to vím, že věci, ale jaký věci" a Vojta řek "spacák, knížky a tak" a usmál se.

Tátovi se Vojta na první pohled nelíbil. Obrátil se na mámu a zeptal se jí takovým ostře vyšetřovacím tónem: "On tu bude spát?" Máma se podívala na mě, ať něco řeknu, přičemž bylo zjevný, čeho se bojí, totiž že "tatínek nemá rád překvapení", a kdyby u nás Vojta spal, bylo by to nejen překvapení, ale dokonce nemilý překvapení neboli zabitej Štedrej večer.

Vojta ale zahučel: "Budu spát venku."

"Kde?" chtěl vědět táta.

"No, venku, rád spím venku."

"I v zimě?"

Vojtěch kývnul.

Tátu to uklidnilo a máma si oddychla. Vojta sundal bágl. Šli jsme do obýváku, kde už stála připravená ségra, němej muž a Pepina. Němej muž je o hlavu menší než Vojtěch a zjevně mu to nedělalo dobře, ještě víc se scvrkl. Josefíně se můj kluk taky nelíbil, ale to je v pořádku, můj kluk se jí nemůže líbit, kdyby se jí líbil, nechodila bych s ním.

V tom štědrákovým stresu jsem podcenila jednu poměrně významnou danost: Vojta je vegetarián, takže odmítl jak tradiční štědrovečerní rybí polívku, tak obalovanýho kapra. Dokonce i salát, protože do něj máma krájí šunkovej salám. Máma z toho byla ihned špatná: "Tos nám měla říct, Denisko," vyčetla mi, "co si teď počnu?

Co vám mám dát, Vojtěchu, jsem bezradná."

"Dej mu čaj, nebo ať si dá pívo," rozhodl otec a já řekla, že Vojta rád sladký, a máma teda přinesla velkej tác vánočního pečiva, ona rok co rok peče asi dvacet druhů cukroví. Pak Vojtovi uvařila konvici zeleného čaje, pije zelenej.

Chodíš s klukem, kterýmu hrabe

Vy neznáte Vojtu, on sice je depresivní, ale zároveň umí bejt naprosto bezprostřední, a když mu někdo řekne "vem si", tak se neostýchá a prostě si bere. Za chvíli sněd celou mísu vánočního cukroví a máma celá šťastná, "že se to vegetariánství vyřešilo", běžela naložit další. My jedli polívku a kapra. Já jen maličko, kapr mně nechutná.

"Co vlastně dělá," zeptal se mě táta. Viditelně měl na mysli, co dělá Vojtěch. Neodpověděla jsem, podle mě se klidně moch zeptat Vojty. Máma to hned zachraňovala, zatímco Vojtěch pozoruhodně likvidačním tempem trestal druhou mísu cukroví. Nic od rána nejedl a on toho sní poměrně dost. "Co vlastně děláte, Vojtěchu?" zeptala se.

"Mám přerušeno a pracuju ve dvou kavárnách," odvětil Vojta s pusou plnou pracen.

"Přerušeno co?" otázal se mě táta.

"Vy studujete?" zachraňovala to opět Juliána.

Vojta pravil, že na rok přerušil studium sociologie a pracuje. Já doplnila, že píše básně, je básník. Ségra se uchechtla, němej muž se taky potichu, poněkud omluvně zasmál. Pepina na sebe vylila polívku, táta, teda děda, jí vynadal, načež nám všem oznámil: "Sociologii bych buď zakázal, nebo by si ji studenti museli platit. To je jediný řešení."

Pamatuju se, že když jsem doma oznámila, co budu studovat, chvíli mlčel, a pak to zhodnotil slovy "další zbytečnej člověk", na což máma řekla "ale tatínku" a ke mně "on to tak nemyslí", na což on odsekl "ale myslí".

Vojta se na mýho tátu podíval, jako by ho uviděl teprve teď, a vzal si poslední kus pumprniklu. "Výbornej," pochválil mámu, "co to je?" Řekla, že pumprnikl.

Táta se ale nenechal zastavit a pokračoval: "Pro společnost mají smysl výhradně technické obory, ty by mělo studovat mnohem víc chlapců…" pak se podíval na mou ségru a řekl: "…nebo holek, pokud na to tedy výjimečně mají hlavu. Neboli obory jako filozofie a sociologie, to je holá zbytečnost."

"A co medicína?" optala se Josefína.

"Medicínu beru," prohlásil Josef blahosklonně.

Vojta zaujal svoji základní polohu, mlčení.

Máma běžela doplnit cukroví a Vojtěch si otevřel plzeň. "Dej mu sklenici," obrátila se na mě ségra, ale Vojta řek: "Já to nejradši piju rovnou z láhve," a táta utrousil směrem ke mně se směsí skepse a ironie: "Básník." Podíval se na ségřina manžela a němej muž kývl a ještě víc se scvrknul a omluvně usmál. Mně je vlastně docela sympatickej, jsem mu vděčná, že žije s mou ségrou, s níž jsem mnoho let sdílela pokoj a bylo to slušně řečeno poměrně náročný. Ona je systematik a já měla často pocit, že bydlím s cizím mužem.

Pepina se vyšplhala k dědovi na klín, táta pil z čtvrtlitrovýho hrnku večerního turka a Pepina mu ho vyrazila z ruky. Vojta tak získal asi desetiminutovou pauzu, kdy se na něj nesoustředila pozornost, kterou využil ke konzumaci cukroví a piva. Když bylo kafe uklizeno, táta se mě zeptal, proč "můj kluk" přerušil, a já řekla, že se může zeptat jeho, a máma se tedy Vojty zeptala, proč přerušil.

Vojta si otevřel další plzeň, napil se, rozhlédl a pravil: "Mám deprese, ale Denisa mě přesvědčila, ať chodím na terapie."

Táta viditelně nadskočil a řekl mámě a ségře: "Neboli mu hrabe." Odmlčel se a pokračoval ke mně: "Chodíš s klukem, kterýmu hrabe a studuje - nebo studoval - úplně zbytečnou školu. Něco ti řeknu: takhle jsme tě nevychovali."

Odpověděla jsem: "Ne, tati…"

"Tatínku," opravil mě.

"Ne, tati, takhle jste mě nevychovali."

"Josefe, nepůjdeme si rozbalit dárky?" zasáhla máma.

Trumpa na vás

"Víš, co by ti pomohlo?" obrátil se táta poprvé přímo na Vojtěcha a hned pokračoval: "Kdybys něco pořádnýho dělal, protože kdybys něco pořádnýho dělal, tak bys neměl čas na deprese. Ale tím něčím pořádným tedy nemyslím filozofii…"

"Přerušil jsem sociologii," opravil ho Vojta a já se divila, že zůstává úplně klidnej, ale napadlo mě, že se zřejmě uklidňuje tím obřím množstvím cukroví. Cukroví miluje, to je jeho danost.

"Tím něčím pořádným myslím třeba strojní fakultu, stavební fakultu nebo takovou jadernou fyziku, chemii, to má dneska budoucnost." Pauza. Pak: "Nebo medicínu. Ale básně? Básně…? Kdo to dneska čte? Kdo se nají básní? Co z nich postavíš? Neboli, chlapče, já ti řeknu, co z nich postavíš, ty svý deprese z nich postavíš. A my ti pak musíme platit psychiatry a psychology a…"

"Terapii si platím sám," poopravil ho Vojtěch, "zadarmo jsem bohužel žádnou nesehnal."

"No, tak to je jedině dobře," kvitoval Vojtův neúspěch táta, "to je moc dobře. A víš co? Já bych zakázal i psychologii a psychiatrii, jsou to pavědy." Chvíli přemejšlel, možná čekal, co na to Vojtěch odvětí, ale marně, Vojta pil další dvanáctku a mně se zdálo, že mu to celý vůbec nevadí, a že má dokonce nečekaně dobrou náladu, a máma přinesla další mísu cukroví a vánočku a zase se zeptala, jestli nepůjdeme ke stromečku, načež ji táta zarazil a mně a mýmu klukovi adresoval větu: "Trumpa na vás, jo, Trumpa na vás."

Zopakoval: "Trumpa na vás."

Máma ho brzdila, "Tatínku, politiku sem netahej, jestli můžu poprosit, máme Štědrý den," ale táta tu větu zjevně chápal jako jakejsi vrchol večera a ještě jednou ji zopakoval:

"Trumpa na vás."

Pak se, uspokojen sám sebou, svou neporazitelnou logikou, odebral vedle do pokoje ke stromečku a zapnul televizi. Za minutu se ale ještě jednou vrátil, šel k Vojtěchovi, to už jsme všichni u stolu stáli, a řekl mu: "No tak mě těšilo, neboli my teď půjdeme ke stromečku."

Vojta pochopil, řekl: "Aha, tak na shledanou," a zamířil do předsíně, já za ním. Oblík si kabát a šálu, narazil si čepici a já najednou přesně věděla, co mám dělat, najednou se mi ohromně ulevilo a řekla jsem: "Jdu s tebou."

Máma tam stála celá vyděšená, táta se vrátil k televizi, Pepina začala brečet, že chce dárky, ségra mi řekla: "Tak snad jdeš s námi ke stromečku, snad to tátovi nezkazíš," a já si oblíkla péřovku, čepici a teplý boty, dala jsem mámě pusu a řekla jí: "Neboj, mami, budu v pohodě."

Máma řekla se slzama v očích: "Denisko, máš tu přece dárky," a já řekla, že jdu s Vojtou a že jsem "opravdu v pohodě". A danost byla, že jsem byla v pohodě, ve velký pohodě.

Na hlavní jsme si s Vojtou stopli auto, vzalo nás do Šenova, kde nás ten milej, zjevně nalitej chlápek vysadil, a šli jsme asi tak tři hodiny a povídali si. O naší rodině Vojta mluvit nechtěl a já jsem nějak vnitřně pochopila, že se naší rodiny vůbec nevyděsil a že mě bere k sobě, jestli chápete.

Nakonec jsme spali v lese pod Klíčem. Vojta měl zimní karimatku a v báglu děsně velkej spacák, kam jsme se vešli oba dva, a měl taky pomeranče a vodu a svíčku a tu svíčku jsme postavili na kámen a ona nám svítila.

V tu noc jsem s Vojtou přišla do jinýho stavu, chápete, do jinýho stavu, jako že jsem byla úplně šťastná, protože bejt šťastná pro mě byl jinej stav, a do jinýho stavu, jako že jsem otěhotněla. To jsem nechtěla, ale byl to moc pěknej Štědráč, můj úplně nejlepší v životě. To je danost.

Domů k našim už jsem se po tom Štědrým dnu nevrátila. Odešla jsem z koleje a začala bydlet s Vojtou.

Konec