Proč řešit identitu v liberální politické teorii? K ofenzivnímu vymezení politična v liberalismu (original) (raw)

2019, Liberální demokracie v době krize: Perspektiva politické filosofie

Liberálnědemokratické státy čelí v posledních letech na úrovni praktické politiky četným výzvám přicházejícím koncentrovaně z různých směrů. Zmínit lze například kritiku ze strany těch, kdo viní stávající režim liberální demokracie z přehlížení významu specifických znaků majících stěžejní význam pro konkrétní individua či skupiny. Přesto však není možné říci, že by byl tento druh kritiky něčím zcela novým. Reflektujeme-li totiž dobu několika minulých desetiletí, vidíme, že snahy o to „být uznán“ – ať už šlo původně o boje za rovná práva žen, rasovou rovnost nebo aktuálněji boje za kulturní práva – mají v politice liberálnědemokratických zemí dlouhodobě své místo, přičemž lze tvrdit, že ji zároveň spoluformují. Vedle toho však v posledních několika letech – vlivem řady událostí (ať už jde o teroristické útoky, finanční či migrační krizi) – můžeme sledovat etablování vcelku vyhraněného ideového stanoviska, jehož objektem jsou sami ti, kdo reprezentují liberálnědemokratický étos. Ti jsou, ať už právem či neprávem, obviňováni nejen z toho, že kolonizovali veřejný prostor, ale také že příliš dlouhou dobu přehlíželi vlastní většinové obyvatelstvo a jeho zájmy, a to právě za účelem údajné ochrany různorodých menšin. Symbolem odporu proti takovému směřování liberálnědemokratické politiky bylo bezpochyby zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států. Je otázkou, do jaké míry je možné všechny tyto události a trendy považovat za projev fatální krize celého liberálnědemokratického systému, či zda jde pouze o probuzení se ze snu, který následoval po zbavení se protivníka v podobě komunistických režimů. Ponecháme-li stranou jak odpověď na tuto otázku, tak i hodnotící soudy o tom, zda si stávající systém takovou reakci zasloužil (do jaké míry je třeba nastalý politický obrat v liberálnědemokratických zemích vítat), je možné vcelku objektivně tvrdit, že takový vývoj tříští samotné ideové zázemí, ze kterého liberální demokracie vychází, přičemž ta bude muset na daný vývoj – chce-li zachovat sebe sama – reagovat. To se týká také tématu identity. Za prvotní impulz k revitalizaci tématu identity lze považovat tzv. komunitaristickou výzvu, jejíž představitelé kriticky reagovali především na problém sociálního (ne)zakotvení individuálního jáství (Sandel 1995), respektive atomistického pojetí individua (Taylor 1989). Konkrétně komunitaristé liberalismu vytýkali, že opomíjí nutnou podmínku sociální povahy jedince a že je tedy – zejména vzhledem k dalším předpokladům, se kterými liberálové pracují – celá liberální ontologie mylná, a to již ve svých východiscích (Sandel 1995; Znoj 2011: 56–67). Tato kritika měla na podobu liberální teorie značný vliv, přičemž spolu s výzvou přicházející ze strany kosmopolitismu donutila některé liberály k zásadnímu posunu v jejich stanoviscích (srov. Bláhová a Dufek 2018). Příkladem budiž především proud tzv. liberálního nacionalismu propojující liberální teorii s národním státem (Miller 2000, 2003; Kymlicka 1991, 2001; Rawls 2009; Tamir 1993). Jakkoli je tak pravdou, že řada liberálů vyjasnila svou pozici co do nevyhnutelnosti sociálního zakotvení individua, nelze tvrdit, že by vyjasnili také svůj vztah k identitě. Tento problém se začíná výrazněji projevovat zejména v momentu, kdy se na scénu politické teorie dostává další debata, tentokrát ta v rámci multikulturalismu, jež se navíc nedotýká pouze teoretických předpokladů liberalismu, nýbrž nabourává vůbec pozici liberálnědemokratického státu. Cí- lem multikulturalismu je totiž nejen ocenění (či přímo uznání) zneuznaných a nerespektovaných identit, ale i změna dominantních znaků politického a často také kulturního řádu, které dokládají marginalizaci určitých jednotlivců a skupin (Gutmann 2003; Taylor 2001; Young 1990; Song 2016). Na rozdíl od komunitarismu se navíc jedná o debatu, která politickou teorií stále prostupuje. Typicky jde nejen o otázky (ne)důležitosti určitých znaků pro identitu jednotlivce i skupiny (např. šátky či specifické jídlo, extrémněji pak obřízka nebo polygamie), ale také o imigraci, která však naznačená témata implikuje. Právě tyto otázky představují zásadní výzvu pro stávající liberálnědemokratický stát, který na ně zatím stále marně hledá odpověď. Zároveň se ukazuje, že se sama liberální teorie nachází v jakési slepé uličce, již vyplňuje spíše úhybnými manévry nežli jasným stanoviskem. Většina liberálů totiž na výtky reagovala především pokusem o jejich adaptaci (logicky vedoucí ke značným ústupkům), nikoli již snahou o hledání vlastní svébytné liberální pozice. Typickým je v tomto ohledu tzv. liberální multikulturalismus, jehož hlavním představitelem je Will Kymlicka. Ten se sice pokouší takříkajíc o zachování liberální tváře, přesto však zároveň považuje za nutné akceptovat některé z připomínek a návrhů, jež předkládá multikulturalismus (srov. Kymlicka 1991, 1995, 2001). Konkrétně pak Kymlicka do liberální teorie vnáší téma kultury (kterou považuje dokonce za primární statek v Rawlsově smyslu) a také menšinových práv – především pak pro ty, kteří se nacházejí mimo dominantní societální kulturu. Význam kultury – ale také s ní související identity – ve svých dílech reflektuje i Joseph Carens, který na konkrétních příkladech ukazuje, kde zájem o rovnost a svobodu vyžaduje respekt k požadavkům kultury a identity a kde je naopak nutné proti těmto požadavkům bojovat (Carens 2000). Carens navíc posouvá diskusi na další úroveň, když témata kultury a identity spojuje s mezinárodní problematikou imigrace. V knize The Ethics of Immigration pak nejenže obhajuje otevřené hranice, ale specifikuje i legitimní morální nároky imigrantů vůči liberálnímu státu (Carens 2013). Kwame A. Appiah (ač on sám se spíše než k liberálnímu multikulturalismu řadí k tzv. zakotvenému kosmopolitismu) poté reflektuje především představiteli multikulturalismu zdůrazňovaný význam diverzity. Appiah sice bere diverzitu vážně, při její reflexi se však neuchyluje k roli kultury, nýbrž zdůrazňuje naopak ústřední význam individua a jeho autonomie (Appiah 1994, 2005). Postup, který užívají zmínění autoři, je typický nejen pro téma menšinových práv, kultury či imigrace, ale také pro samotnou identitu. I v tomto ohledu jde tak spíše o pokus o adaptaci nežli o odpovídající zpracování svébytného konceptu. Jinak řečeno, liberálové, než aby poskytli vlastní liberální stanovisko, stále identitu pojímají jako něco vnějšího, čemu je třeba nanejvýš činit ústupky – typicky tváří v tvář identitárním požadavkům jednotlivců či skupin. Vzhledem k tomu, že však téma identity začalo opanovat veřejný prostor a že se tak liberálové chtě nechtě s identitou neustále potýkají, jsou nevyhnutelně tlačeni k tomu, aby jasně řekli, co vlastně liberální identitu formuje. Čelíce teoretickým i praktickým výzvám je tedy žádoucí nejen negativní se vymezení vůči konceptu identity, nýbrž vůbec stanovení, čím ve skutečnosti je svébytná liberální identita.