Franz Grillparzer Research Papers - Academia.edu (original) (raw)

Abstract DE_CZ: In der Studie werden Umstände des Auftrags zur Abhaltung der Schrifttumsrede, deren Abfassung beleuchtet, die Auseinandersetzung gilt dabei der Frage nach dem Telos, nach der intendierten oder eben interpretierten Botschaft der Rede. Die Rekonstruktionsgeschichte versucht, die Adressaten des mündlichen Vortrags und die Münchner Gesellschaft der 1920er Jahre ins Bewußtsein zurückzuholen. Verfolgt wird die Aufnahme von Hofmannsthals Rede im deutschsprachigen Raum von ihren Anfängen bis hin zur Gegenwart. Es wird versucht, die Begriffsgeschichte der Ausdrücke wie Raum, Volk, Nation, Geselligkeit, das Mittlere, Ganzes bzw. Ganzheit, konservative Revolution, Ständestaat bei Hofmannsthal selbst und im zeitgenössischen Diskurs (Philosophie, Publizistik) zu verfolgen, Hofmannsthals Anregungen, Ideen und Autoren (bis zu den einzelnen Flugblättern eines Rudolf Pannwitz) zu ermitteln, unzählige Allusionen, Zitate und Kryptozitate in Auswahl stellvertretend darzustellen, etwaige Vorbilder für die Figur(en) der „Suchenden“ (Begriff nach Nietzsches Unzeitgemäßer Betrachtung Nr. 1) bis zu der Jugendbewegung (bündische Jugend) der 1920er Jahre) zusammenzufassen - im guten Bewußtsein aller Fragwürdigkeit solcher Fixierungsversuche: u.a. Stefan George, George-Kreis, J. W. Goethe, Rudolf Pannwitz, Florens Christian Rang, Paul Ludwig Landsberg, R. Borchardt, R. A. Schröder, Alfred Brust, Max Weber. Kontakte zu den Germanisten Josef Nadler, W. Brecht, dem Philosophen O. Spann. Reflektiert werden des weiteren Hofmannsthals Dichotomien der französischen und der deutschen Kultur in der Rede und in anderen Texten, und der sprachliche Aufbau der Rede (rhetorischer Ornatus) als mögliche Primärbotschaft (Form der Mitteilung ) selbst. Zurückgegriffen wird auf die neueste Sekundärliteratur einschließlich mehrerer informationshaltigen Briefwechsel-Editionen (Kassner – Hofmannsthal, Pannwitz).
Nicht unwesentlich ist die Rezeptionsgeschichte von Hofmannsthals „Prosa“ (Essayistik) im tschechischsprachigen Raum (in der Germanistik, Literaturkritik sowie dem Kulturbetrieb), die mehr Fragezeichen aufwirft denn Antworten bieten kann, doch wird nach etwaigen Motivationen einer solchen Marginalisierung bzw. Verweigerung (nicht zuletzt national-nationalistisches Aufnahmeraster (Wiens Gefahr für Entvolkung der Tschechen, „Wien als Dalila für dem slawischen Simson“ /J. S. Machar, nach ihm zitierend der Germanist O. Fischer/, Hofmannsthals Projekt Ehrenstätten Österreichs und problematische Böhmen-Mission /1917/, übernommene Klischees der Auslandskritik (Dekadenz, Epigonentum), Abwendung der tschechischen Gesellschaft von der deutschsprachigen und Zuwendung zu der französischen Kultur und Literatur (Avantgarde), Desinteresse an der Gattung des reflexiven Essays in den 1920er Jahren, langsame, stufenweise Akzeptanz von Hofmannsthal als Vertreter der österreichischen Idee nach der Konsolidierung der Ersten tschechoslowakischen Republik (praktisch erst bei Hofmannsthals Tod), „Sperre“ in der Zeit der normativen Ästhetik des Nationalsozialismus und des realexistierenden Sozialismus (Dekadenz, spätbürgerliche Literatur der imperialistischen Epoche, Übersetzung von Chandos-Brief erst 1968!) und Anfänge einer intensiveren Rezeption von Hofmannsthals Ästhetik (vor allem nach der Wende von 1989). Die Schrifttumsrede selbst wird nur beim Literarhistoriker Bedřich Slavík, Literaturkritiker František Götz (indirekt) und dem Exilgermanisten Rio Preisner erwähnt. Letzterer stellt seine Lieblingsfrage, ob Hofmannsthal im Banne des Gnostizismus stand (was er eher verneint).

Studie osvětluje okolnosti vzniku vyžádané Hofmannsthalovy přednášky Písemníctví jako duchovní prostor národa a její geneze. Diskutuje se zde otázka télu, intendovaného či interpretovaného poselství Řeči. Mentální rekonstrukce se týká doby, místa, adresátů přednášky jakož i mnichovské společnosti 20. let 20. století. Sledujeme recepci Hofmannsthalovy Řeči v germanofonním areálu od samých počátků až do přítomnosti. Pokoušíme se podat historii pojmů jako prostor, národ, lid, společenský život (Geselligkeit), pojem prostředního (das Mittlere), celku (celosti), konzervativní revoluce, stavovského státu u samotného Hofmannsthala či v dobovém diskursu (filosofie, publicistika, žargon), pátrat po Hofmannsthalových podnětech, idejích, autorech (až po takové texty jako letáky R. Pannwitze), úlohu nesčetných aluze,citáty a kryptocitáty ukázat na reprezentativních příkladech, shrnout eventuální vzory pro figuru/ figury „hledačů“ (pojem z Nietzschovy první Nečasové úvahy) až po hnutí mládeže (komunitně organizovaná mládež – bündische Jugend) 20. let 20. století – při jasném vědomí naprosté problematičnosti takovýchto pokusů o fixaci. (Mezi jinými se uvádí Stefan George, Georgův kruh, J. W. Goethe, Rudolf Pannwitz, Florens Christian Rang, Paul Ludwig Landsberg, R. Borchardt, R. A. Schröder, Alfred Brust, Max Weber a další). Probírají se zde Hofmannsthalovy kontakty s germanisty Josefem Nadlerem, Walterem Brechtem, O. Spannem, filosofem korporativismu a stavovského státu. Dále se reflektují Hofmannsthalovy dichotomie týkající se rozdílu mezi frankofonní a germanofonní kulturou v Řeči samotné i v jiných textech, jazyková výstavba textu Řeči (rétorský ornát) jako možné primární poselství textu (forma sdělení jako sdělení samo). Sahá se po nejnovější sekundární literatuře včetně několika informativních edicí korespondence (Kassner – Hofmannsthal, R. Pannwitz).
Ne nepodstatná je recepce či spíše ne-recepce Hofmannsthalovy „prosy“ (esejistiky) v českém prostředí (v germanistice, literární kritice i literárním životě), která nastoluje spíš otázky než poskytuje odpovědi. Přesto však hledáme motivy takovéto recepční marginalizace či odmítání (ne v neposlední řadě nacionálně-nacionalistické rastry recepce /nebezpečí odnárodnění Čechů anacionální Vídní, Vídeň jako „Dalila“ pro slovanského „Samsona“ /J. S. Machar – Tristium Vindobona/, po něm cituje O. Fischer/, Hofmannsthalův válečný projekt Památníky Rakouska a problematická česká mise /1917/ a válečná novinové články z Neue Freie Presse např. (?), klišé přebíraná od zahraniční kritiky (dekadence, epigonství), odvrat české společnosti od germano- a příklon k frankofonní (francouzské) kultuře a literatuře (avantgardě), nezájem o žánr reflexívního eseje v 20. letech, poznenáhlá uzn8n9 Hofmannsthala jakožto reprezentanta rakouské ideje, ale „přítele českého národa na každý způsob“ (Arne Novák) po konsolidaci První československé republiky, tj. prakticky u příležitosti Hofmannsthalovy smrti), „blokáda“ v době normativní národně- a reálněsocialistické estetiky (dekadence, pozdně měšťanská literatura imperialistické epochy, první čes. překlad tzv. Dopisu lorda Chandose až v roce 1968!) a začátky intenzivnější recepce Hofmannsthalovy estetiky (především po Sametové revoluci). Řeč samotnou zmiňuje pouze Bedřích Slavík, František Götz (nepřímo) a exilový germanista Rio Preisner, který si klade svou obvyklou otázku, zda byl Hofmannsthal gnostik.