Historie civilního držení zbraní: Zřízení o ručnicích - česká zbraňová legislativa po roce 1524 | zbrojnice.com (original) (raw)

Item: Což se pak lidí obecních, sedlských, i v vesnicích, osedlých i neosedlých, i také v městech neosedlých a v městečkách, řemeslníkův i všeliké povahy lidí služebných, čeledi neb jakžkoli obecních dotýče, též s ručnicemi jezditi, choditi, ani jich nikterak užívati nemají na žádnému místě.

Pakli by kteří neb kdo by byl s ní postižen aneb usvěčen, takového každého, kdož by ho postihl a nalezl s ní jíti, můž jej hned vzíti.

Nemuož li s toho býti, kto jede s ručnicí

Než jestliže by jeho neznal, kdo by s ručnicí jel neb šel aneb jakžkoli jí při sobě měl, nechtěl li by mu jí vzíti a s něj nemohl býti, tehdy má po něm pokřik udělati tak, aby se jeho mohl zmocniti a jej vzíti, a vezma jej, má se k němu o túž pokutu (jakž svrchu o tom napsáno jest) zachovati.

Honění pro ručnici

Pakli by kdo, buď z stavu panského, rytířského neb městského, buď i z lidí všech obecních, slyše pokřik, nehonil aneb honiti nedal, tehda tomu každému o túž a takovú pokutu podlé jednoho každého povahy (jakž o pokutách svrchu se píše) bude moci, jakožto k tomu, kdož by s ručnicí šel neb jel, hledíno býti.

Kdo vystřelí z ručnice k komu, má hrdlo ztratiti

Item: Jestliže by kdo k komu z ručnice, buď jda, neb jeda s ní, na cestě aneb na kterémžkoli místě, směřil a zapálil a z ní vystřelil aneb nevystřelil, buďto že by chybil, aneb koho z ní postřelil, buď z panského, rytířského neb městského stavu, i sedlského, aneb jakéžkoli povahy člověk, ten a takový každý, kdož by se toho dopustil, poněvádž by se to zřetedlně našlo, že by ho chtěl z té ručnice o jeho bezhrdlé připraviti, aby hrdlo bez milosti ztratil, a ten hned aby vzat byl, a dán tu, kdež by nejbližší poprava byla, aby pro takový skutek svůj konec vzal.

Item: Kdož by po této zápovědi kohožkoli z jakéžkoli ručnice zabil a zamordoval, k tomu každému a takovému podlé způsobu a povahy všech lidí ze všech stavův a vedlé starobylého práva o mord učiněného má hledíno býti.

Zabí li kto koho z ručnice, mordéř jest.

Item: Jakož všickni ze tří stavův na tom se svolili, kdož by koho uhlédal, an s ručnicí jde neb jede, jakož výše o tom (jak se k tomu v tom zachovati mají) dotčeno jest.

Služebník uzří li koho s ručnicí, oznam pánu svému.

Než jestliže by poddaní neb služebníci řádu obecního uhlédali neb uhlédal koho, teda má to vznésti na pána svého aneb na pány, a o takovú pokutu každý pán jeho toho, kdož by s ručnicí šel neb jel, bude moci vinniti.

Ručnice kde mají se míti, a jak jich má užíváno býti.

Toto jest při tom znamenitě vymíněno, že ručnice všelijaké každý pán a rytířský člověk i města mohú míti na zámcích, tvrzech i v městech, v městečkách i ve vsech, v domích svých pro obranu, a také mají jich k tomu užívati, jestliže by pokřik sšel honiti nepřátel zemských i jakýchžkoli zhúbcí, aneb také že by i bez pokřiku který pán, rytířský člověk nebo město chtěli by kde na zločince, zhúbce a lúpežníky vyslati, aneb kdo sám svú osobú za ním jel nebo šel, k takovým potřebám mohú jich vzíti, však aby takoví poslaní list jměli pod pečetí od svého pána aneb úředníka a též od města, a jakž by koli ta potřeba minula, buď zhoubcí honění aneb na zločince vyslání, hned zase v místa svá schovány a položeny býti mají.

Zdroj: Ústav pro jazyk český

Komentář zbrojnice.com

Rozšíření zbraní

Rozšíření všeobecného držení střelných zbraní je nerozlučně spjato s českými zeměmi. Podobně jako jinde v Evropě jejich popularitě nejprve napomohl fakt, že cechovní monopoly na výrobu zbraní se tradičně omezovaly na sečné zbraně a brnění, zatímco na “novinku” v podobě výroby střelných zbraní se podobná omezení nevztahovala. Absence monopolu na výrobu umožnila jejich relativní cenovou dostupnost a rozsáhlé nasazení především do hradních zbrojnic.

Na období přezásobení hradních zbrojnic plynule navázaly husitské války. Kromě samotné všelidové povahy husitských armád rozšíření střelných zbraní napomohly dvě naprosto revoluční strategie.

Nasazení vozových hradeb umožnilo využití těžkých a neohrabaných střelných zbraní nejen zpoza zdí hradů, ale také přímo na bojišti. Tím byl zase vytvořen tlak na jejich další vývoj směrem k lehčím a snáze přenositelným a použitelným typům.

Složení husitské armády nejen z profesionálních fyzicky zdatných bojovníků, ale nasazení také žen a někdy i dětí vedlo k důrazu na zapojení typu zbraní, u nichž nezáleží na relativní fyzické převaze bojovníků, tedy především kuší a střelných zbraní.

Stejně jako v době husitské, i dnes střelné zbraně představují ultimátní nástroj vyrovnání sil. Pro současného lupiče či jiného násilníka spoléhajícího na moment překvapení a fyzickou převahu je i menší žena se střelnou zbraní stejně nevhodnou obětí, jakou představovala před téměř šesti stoletími pro profesionálního křižáckého bojovníka v plné zbroji na polích v okolí Kutné Hory.

Zbraně ve zřízení o ručnicích

Zřízení o ručnicích z roku 1524 je zajímavé z několika pohledů. Jde o jednu z prvních snah regulovat ve společnosti zcela samozřejmé držení střelných zbraní.

Naprostá většina z téměř 2.000 slov popisuje nebezpečnost zbraní a rozvláčně stanoví zákaz jejich viditelného nošení a tresty pro osoby, které jsou s nošenou zbraní přistiženy, nebo které by ze zbraně vystřelily proti jiné osobě.

Tento zdánlivě nekonečný text je pak zakončen konstatováním, že šlechta a měšťané mají právo:

Zatímco u šlechty a měšťanů je toto uvedeno jako výslovné právo, u zbytku obyvatelstva již držení zbraní výslovně řešeno není. Z faktu, že zřízení podrobně řeší otázku povolování nošení zbraní i “zbytkem obyvatelstva”, je zřejmé, že také oni zbraně mohli dále držet.

Předcházející legislativa

Zřízení o ručnicích předcházelo stanovení zákazu nošení zbraní v Svatováclavské smlouvě z roku 1517 (odst. 30):

Což se ručnic dotýče, ode všech tří stavuo[v] takto jest svoleno: Aby žádná osoba z žádného stavu, též také i žádný člověk obecní s žádnú ručnicí nejezdil a nechodil více buďto v městech, v městečkách, ve vsech ani po cestách a silniciech, a to konečně do Vánoc najprv příštích. Pakli by to kto z kterékožkoli stavu anebo i člověk sedlský a obecní po Vánocech byl postižen, an s jakú ručnicí jede anebo jde, k tomu každému má saženo býti jakožto k člověku lotrovskému a ve zlém podezřelému, kterýž práv užíti nebude moci. Než pro potřebu války ručnice všickni lidé všech stavuo[v] míti mohú v svých domech, tak aby takovým nepřátelóm takovými ručnicemi odpírati a odolávati mohli.

Svatováclavská smlouva byla uzavřena s cílem ukončit rivalitu mezi šlechtou a městy na pozadí obav ze selského povstání. Již první legislativa zakazující nošení zbraní tedy byla zjevně cílena proti snahám širších vrstev obyvatelstva se emancipovat a cílila hlavně na legální znemožnění srocování ozbrojených obyvatel. I přesto musela legislativa reflektovat realitu rozsáhlého civilního držení zbraní a omezit se pouze na zákaz nošení, nikoliv držení.

Výslovné umožnění držení zbraní pouze pro účely války ve Svatováclavské smlouvě zjevně vedlo k výkladovým problémům, v důsledku čehož zřízení o ručnicích jen o pár let později výslovně hovořilo o držení za účelem osobní ochrany, avšak pouze pokud jde o šlechtu a měšťany. Zatímco původní univerzální zákaz nošení ve Svatováclavské smlouvě vyvolával zdání rovnosti (zákaz dopadal na všechny), zřízení o ručnicích již zavedlo povolovací režim nošení, který zjevně zvýhodňoval šlechtu a města, neboť jim příslušelo rozhodovat o vydávání povolení.

Pozdější zbraňová legislativa už takto široce stanovený zákaz nošení střelných zbraní neobsahovala. Například nařízení v 18. a první polovině 19. století se soustředila na zákaz nošení zákeřných zbraní, za které byly považovány střílející hole a kapesní pistole (terceroly). Pokud jde o další zbraně, zákony stanovily pouze konkrétní omezení. Například povinnost rozebrat spoušťový mechanismus při cestování skrz cizí honební pozemky, zákaz střelby ve městech při slavnostech z důvodu předcházení vzniku požárů, či povinnost mít nabitou zbraň doma uloženu tak, aby se k ní nedostaly děti.

Až císařský patent č. 223/1852 zavedl princip nošení zbraní na základě zvláštního nárokového povolení, a to při současném respektování přirozeného práva držet zbraně doma (zvláštní povolení bylo potřeba až pro držení většího množství zbraní).

Tento princip nárokového povolení k nošení zbraně pro osobní ochranu přetrvává i v současné legislativě, která byla doplněna také o komunistickou diktaturou zavedený povolovací princip i na samotné držení střelných zbraní.

Zajímavé srovnání představuje Rakousko, které si od dob císařského patentu č. 223/1852 udrželo princip bezformálního držení pro opakovací dlouhé zbraně, avšak co do nošení zavedlo nenároková povolení. Ta se přirozeným byrokratickým vývojem zvrhla v de facto úplný zákaz nošení pro obyčejné občany.

S ohledem na půl tisíce let trvající tradici civilního držení a nošení zbraní představuje zajímavé srovnání zejména eurounijní legislativní vývoj, který je české tradici zjevně cizí a v mnohém vyvolává asociace na zbraňové restrikce z dob nacismu a komunismu.

Související